Vaše příběhy Jitka Není nad dobré přátele
Anketa
| Není nad dobré přátele |
 |
 |
| Jitka |
| Pondělí, 08 Červen 2009 14:50 |
|
Je mi 54 let a jsem rozvedená máma dvou již dospělých dcer. I když s bývalým manželem spolu vycházíme dobře, moc často se nevídáme. Mou oporou jsou hlavně dcery a 2 dlouholeté kamarádky, se kterými mě pojí přátelství už od střední školy. Vždy jsem byla aktivní sportovkyně. Miluji plavání, jízdu na kole, lyžování, horskou turistiku a s „holkama“ často podnikáme různé výlety za dobrodružstvím. Asi před dvěma lety jsem začala mít problémy s močením. Na WC jsem chodila velmi často (minimálně 1 za hodinu), navíc se mi vždy začalo chtít čurat neočekávaně a hodně urgentně, takže pokud jsem během krátké chvíle nenašla toaletu, nedalo se to vydržet. Také se mi stávalo, že mi trochu moči uniklo i během dne při běžných činnostech nebo u sportu. Byla jsem z toho nešťastná a hrozně jsem se za to styděla. Abych se co nejméně dostávala do trapných situací, začala jsem omezovat všechny aktivity, při kterých jsem neměla jistotu, že pokud se mi začne chtít na záchod, bude toaleta někde poblíž. Se svým problémem jsem se nesvěřila ani svým nejbližším – dcerám ani kamarádkám. Těm bylo divné, že jsem s nimi přestala jezdit na výlety (cesta autobusem byla pro mě peklo) a začala jsem flákat sportování, ale vždy jsem se vymluvila na hodně práce, návštěvu příbuzných nebo nevolnost. Kamarádkám to ale nedalo a začaly pátrat, co se to se mnou děje, že je zanedbávám. Při jedné návštěvě kavárny, kdy jsme se skvěle bavily, si jedna z kamarádek všimla, že chodím velmi často na WC, a jen z legrace pronesla něco o průtokovém ohřívači. Obě se začaly smát, ale mně do smíchu moc nebylo. Můj výraz a červená tvář zřejmě napověděly, že se dotkly pro mě velmi ožehavého tématu. Ač se mi do toho moc nechtělo, na naléhání kamarádek jsem se jim nakonec se svými problémy svěřila. Reagovaly pohotově, jako vždy: „Buď ráda, že to není nic horšího, na čurání se neumírá. Tohle se dá přece dobře léčit.“ Musela jsem uznat, že mají pravdu. Po tom, co jsem se kamarádkám se svým problémem svěřila, se mi hodně ulevilo a nakonec jsem i překonala stud a s problémem jsem se svěřila také své gynekoložce. Ta mě ihned poslala na urologii, kde vyšetření potvrdilo diagnózu hyperaktivního močového měchýře. Začala jsem se léčit (Solifenacin, úprava jídelníčku, cviky na posílení pánevního dna). Dnes mě močový měchýř trápí jen minimálně a já opět vedu normální aktivní život. P. S.: Zítra s „holkama“ vyrážíme do Českého ráje… |
