|
S názvem tohoto syndromu se nesetkáváme nijak dlouhou dobu, a přesto je v současnosti skloňován snad ve všech médiích. Co to vlastně znamená „hyperaktivní močový měchýř“? Definice této „nemoci“, anebo spíše tohoto syndromu, pochází až z přelomu tisíciletí, kdy ji uvedla Mezinárodní společnost pro kontinenci (International Continence Society – ICS) do praxe. Ne že by se tento syndrom dříve nevyskytoval, ale neexistovalo jeho přesné vymezení a část postižených byla označována jako lidé trpící urgentní inkontinencí moči a část prostě unikala naší pozornosti. Aby bylo možné o někom říci, že trpí určitým syndromem, musí být jedinec nositelem souboru určitých (přesně definovaných) symptomů a z toho vychází i definice syndromu hyperaktivního močového měchýře. Postižený obvykle trpí třemi, někdy čtyřmi hlavními příznaky:
1. Urgence – klíčový příznak, který je definován jako imperativní nucení na močení, které nelze oddálit a kterému je třeba vyhovět.
2. Frekvence neboli polakisurie – zvýšená frekvence močení. Za normální frekvenci močení lze obecně považovat maximálně sedm až osm močení za den, močíme-li vícekrát, jedná se o frekvenci zvýšenou.
3. Nykturie (noční močení) – jakékoli pravidelné noční vstávání na močení.
4. Urgentní inkontinence – nechtěný únik moči předcházený urgencí.
Abychom vynesli diagnózu syndromu hyperaktivního močového měchýře, musíme u pacienta objevit přítomnost urgence, která je obvykle doprovázena frekvencí a nykturií. Přítomnost čtvrtého příznaku pak odlišuje tzv. vlhkou a suchou formu syndromu. Z uvedeného tudíž vyplývá, že i člověk, který netrpí nechtěným únikem moči, může být označen za osobu postiženou tímto syndromem se všemi negativními důsledky pro kvalitu života a právě tito tzv. „suší“ pacienti bývali v minulosti často opomíjení a jejich obtíže bagatelizovány.
 Kazuistika
55letá pacientka byla referována k nám do urogynekologické poradny pro inkontinenci moči. V rodinné anamnéze nenacházíme žádné pozoruhodnosti; v osobní anamnéze pak jako významný shledáváme abúzus alkoholu, který pacientka již v současné době neguje. V subjektivních stížnostech pacientky dominuje významně zvýšená frekvence mikce (20–30×/den) občas spojená s imperativním nucením a někdy i urgentním únikem moči, v noci je též buzena nucením na močení, a to až 5×. Dále si pacientka stěžuje na zvýšené pocení a únavnost, což přikládá zvýšenému pracovnímu tempu a horkému letnímu počasí. Pacientku klinicky vyšetřujeme a shledáváme chudý anatomický nález, vyjma obezity (BMI 35) bez významných odchylek. Po vyloučení infektu cest močových stanovujeme jako pracovní diagnózu syndrom hyperaktivního močového měchýře a pacientku začínáme léčit.
Vzhledem k aktuální nabídce klinické studie využívající u pacientů se syndromem hyperaktivního močového měchýře relaxační beta3-agonistický vliv na detruzor močového měchýře jsme pacientce tuto možnost spolu se základními režimovými opatřeními navrhli. Pacientka souhlasila a byla do studie zařazena, v rámci první návštěvy byl podle protokolu studie proveden rozsáhlý biochemický screening, EKG vyšetření, vyšetření moči atp. Výsledky pomocných vyšetření však přinesly zajímavé zjištění – vyjma očekávaných stigmat abúzu alkoholu jsme nalezli výrazné zvýšení glykémie na lačno (15 mmol/l) a také výrazně nadnormální hodnotu glykovaného hemoglobinu (12 %). Pracovní diagnóza byla tímto zjištěním zásadně otřesena a diagnóza úplavice cukrové byla nasnadě.
Pacientka byla referována diabetologovi, který po doplnění svého vyšetření stanovil diagnózu diabetes mellitus II. typu a pacientku zaléčil na toto onemocnění. Kompenzace úplavice přinesla výrazné zlepšení celkové pohody pacientky, ústup pocení a únavy. Příznaky frekvence, urgence, urgentní inkontinence a nykturie se též významně upravily, avšak pacientka i nadále splňovala kritéria pro diagnózu syndromu hyperaktivního močového měchýře, a tudíž pokračuje v léčbě. V současné době je pacientka kompenzována i z hlediska hyperaktivního měchýře a celkově velmi spokojena.
Diskuse
Syndrom hyperaktivního močového měchýře je v populaci tzv. vyspělých zemí vysoce prevalentní – poslední studie hovoří o cca 16% populace, popisují obdobný výskyt u obou pohlaví, potvrzují vzrůst prevalence s věkem, avšak připouští i výskyt např. ve třetí dekádě života; tím je bořen zažitý mýtus o syndromu hyperaktivního močového měchýře coby „onemocnění starých žen“.
Diagnóza syndromu hyperaktivního močového měchýře z podstaty onemocnění – jak bylo zmíněno již v úvodu – vychází z anamnézy, a tudíž je relativně rychlá a snadná. Kazuistika výše uvedená jistě není ničím průlomová a jistě ani nechce být – je jen malou připomínkou rizika ztráty celostnosti v medicíně obecně a upomíná na nutnost zvažování jiných možných příčin symptomů, které jsou spojeny s hyperaktivitou močového měchýře. Z hlediska četnosti je potřebné neopomenout, mimo zmíněného diabetu mellitu, i možnost srdečního selhání (nykturie!). Jistě i řada neurologických onemocnění, volní polyurie, užívání farmak a jiných močopudných látek (nejen diuretik, ale i kávy, silného čaje a alkoholu) je k pozornosti; z nečetných možností pak lze zmínit např. diabetes insipidus. Zaměříme-li se úžeji na urogenitální trakt, je i zde dlouhá řada stavů zahrnující záněty, neoplazie, různé subvezikální obstrukce, vývojové poruchy, konkrementy, cizí tělesa etc., jež mohou syndrom hyperaktivního močového měchýře mimikovat. Tyto stavy si zaslouží být diagnostikovány a podle možností primárně řešeny – zde se nabízí paralela s primární versus sekundární arteriální hypertenzí.
Z výše uvedeného vyplývá význam doporučení, které v souvislosti se syndromem hyperaktivního měchýře v současnosti platí. A to, že pracovní diagnózu syndromu hyperaktivního měchýře jistě můžeme (při nesuspekci na jinou patologii) stanovit a zahájit léčbu, avšak neúspěšnost obvykle úspěšných terapeutických postupů v období několika málo měsíců musíme považovat za jednoznačný impulz ke zvýšení diagnostického úsilí a k hledání jiné příčiny obtíží pacienta.
|
Lékařský blog