Anketa
| Hyperaktivní močový měchýř – patří pacient(ka) do péče urologa, anebo psychoterapeuta? |
| Napsal uživatel MUDr. Oldřich Šottner | |||||||||
| Úterý, 19 Květen 2009 07:36 | |||||||||
|
Zmíněním možné „sekundarity“ příznaků hyperaktivního močového měchýře se dostáváme k otázce diagnostiky. Diagnóza syndromu hyperaktivního močového měchýře z podstaty onemocnění vychází z anamnézy, a tudíž je relativně rychlá a snadná. Nicméně právě tento snadný soud nad pacientčinými či pacientovými stesky může být i svízelný. Než zúžíme svůj úhel pozorování jen na močopohlavní trakt, je výhodou podívat se na pacienta jako na celého člověka. Z hlediska vnitřního lékařství a četnosti je potřebné neopomenout při svých úvahách nad člověkem trpícím symptomatologií hyperaktivního měchýře zejména možnost úplavice cukrové (diabetes mellitus – cukrovka) a městnavého srdečního selhání (za pozornost stojí v tomto světle zejména nykturie, tj. noční močení). Jistě i celá řada neurologických onemocnění, volní polyurie (nadměrný příjem tekutin), užívání farmak a jiných močopudných látek (nejen diuretik – „léků na odvodnění“, ale i kávy, silného čaje a alkoholu) je k uvážení; z nečetných možností pak lze zmínit např. úplavici žíznivou, tj. diabetes insipidus. Zaměříme-li se postupně úžeji na močopohlavní trakt, je i zde dlouhá řada stavů zahrnující záněty, neoplazie (nádory), různé subvezikální obstrukce (překážky v odtoku moči z močového měchýře), konkrementy (močové kameny), cizí tělesa, vývojové poruchy atd., jež mohou syndrom hyperaktivního močového měchýře velmi dobře napodobovat. Tyto stavy si zaslouží být diagnostikovány a podle možností i primárně řešeny. Na tomto místě se nabízí velmi dobrá paralela s primární versus sekundární arteriální hypertenzí (vysokým krevním tlakem), který – ač většinou z příčiny ne zcela známé – může rovněž být v cca 10 % způsoben jasnou poruchou, kterou je potřeba odhalit a často je možné ji i jednou provždy odstranit (z mnohých příkladů lze uvést např. zúžení přívodné ledvinné cévy, které sekundárně vyvolává vysoký krevní tlak). Z výše uvedeného vyplývá význam v současnosti platného doporučení většiny našich i zahraničních odborných společností, které v souvislosti se syndromem hyperaktivního měchýře nyní platí. A to že pracovní diagnózu syndromu hyperaktivního měchýře jistě může (při nesuspekci na jinou patologii) lékař prvního kontaktu (typicky praktický lékař) stanovit a zároveň zahájit i léčbu, avšak neúspěšnost obvykle úspěšných terapeutických postupů v období několika málo týdnů až měsíců musíme považovat za jednoznačný impulz ke zvýšení diagnostického úsilí, event. k referování pacienta do ambulance specialisty, kterým v případě mužského pacienta bude jistě urolog a v případě pacientky se může jednat, kromě urologa, i o pracoviště urogynekologické. O pomoc psychologa či psychiatra budeme jistě všichni velmi rádi žádat u pacienta s pevně postavenou diagnózou syndromu hyperaktivního měchýře, u kterého považujeme vliv centrálního nervstva za dominantní v etiopatogenezi onemocnění, nikoli však u pacienta, kterého jsme při první návštěvě v ambulanci vybavili anticholinergikem (nejčastěji užívaná skupina léčiv na hyperaktivní močový měchýř), tento se do druhé návštěvy u nás nezlepšil, a tudíž, označujíce ho za duševně chorého, se jej zbavujeme ve prospěch kolegy psychoterapeuta – tento přístup je jistě ne příliš dobrý. Shrneme-li, s obtížemi s močením je potřeba se v první řadě svěřit – každý lékař vám může pomoci, ať už zahájením léčby, anebo třeba referencí ke specialistovi, který vás převezme do péče.
3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved."
|
Toto číslo již vlastně odpovídá za nás – zcela jistě vylučuje léčbu všech postižených primárně v ordinacích specialistů. Často zmiňovaná úloha psychosomatiky v etiopatogenezi tohoto onemocnění může navádět k odesílání pacientů do ambulancí psychoterapeutů. Na straně druhé vylučuje závažnost jiných onemocnění, která se mohou symptomatologií hyperaktivního měchýře sekundárně projevovat, a také okamžité vykázání takto postiženého člověka z ordinací lékařů zaměřených na fýzis („tělo“) a odeslání ke kolegům koncentrovaným na psyché („duši“). Takže ani jedna z možností nabízených v názvu pojednání není primárně správná.