|
V průběhu posledních let došlo k významnému rozšíření portfolia těchto preparátů, objevila se řada léků, které díky své vyšší specificitě k jednotlivým subtypům cholinergních receptorů vykazují nižší výskyt nežádoucích účinků. Avšak vývoj nových léčiv syndromu hyperaktivního močového měchýře se zdaleka neomezuje jen na nová anticholinergika. V posledních letech probíhají, mimo jiné, klinické studie léků ze zcela nové farmakologické skupiny – β3-adrenomimetik (tj. látek aktivujících specifický subtyp β-adrenergních receptorů).
Aktivace β3-adrenergních receptorů se projevuje jak v oblasti trigona močového měchýře – facilituje shromažďovací funkci měchýře (děje se tomu díky oploštění a prodloužení báze močového měchýře) –, tak i v oblasti těla močového měchýře. Ačkoli bylo dlouhou dobu známo, že β-adrenergní receptory se u člověka účastní procesu shromažďování moči právě relaxací detruzoru (svalu ve stěně močového měchýře), nebylo možno tohoto poznatku terapeuticky využít vzhledem k neúplným znalostem o heterogenitě (různorodosti) β-adrenergních receptorů (dnes jsou již dobře popsány subtypy β1, β2, β3 a β4), dále kvůli vysoké převaze β1- a β2-adrenergních receptorů v klíčových orgánech, jako jsou srdce, cévy a bronchy, a v neposlední řadě kvůli nedostatku vysoce selektivních látek. S vývojem specifických agens probíhaly klinické studie s β2-agonisty, např. s clenbuterolem či terbutalinem, které ovšem vykazovaly rozporuplné výsledky. Velké studie na podporu těchto látek chybí, navíc tyto látky vykazují významné nežádoucí účinky na kardiovaskulární aparát. Proto dnes již β2-agonisté nemají v léčbě OAB místo. Mnohem později se zjistilo, že u člověka je klíčovým adrenergním receptorem zodpovědným za relaxaci detruzoru močového měchýře podtyp β3, na rozdíl od některých zvířat, kde hlavní úlohu sehrává podtyp β2. β3-adrenergní receptor je receptorem spojeným s G-proteinem, v lidském organismu je zastoupen řídce – mimo močového měchýře se ovšem ještě nachází v tlustém střevě (relaxace), v srdci (ouška a komory – negativní inotropní efekt) a v hnědé i bílé tukové tkáni (lipolýza). Rozhodující význam β3-subtypu pro relaxaci močového měchýře byl prokázán blokováním účinku mocného β-agonisty isoprenalinu na tkáň lidského detruzoru právě antagonisty β3-subtypu, a nikoli antagonisty subtypů β1 a β2. Na tomto poznatku je založen vývoj látek ze skupiny β3-agonistů. Tyto látky prokázaly účinnost ve zmírňování experimentálně navozeného OAB u krys. Některé z nich jsou již dnes v závěrečných fázích klinického zkoušení a doposud u člověka jednoznačně prokázaly vysokou bezpečnost, nízkou míru nežádoucích účinků a velmi dobrý terapeutický efekt. Takže nezbývá než se těšit na jejich uvedení na běžné pulty lékáren.
|
Lékařský blog