|
Stručné představení:
Jméno: MUDr. Jiří Poněšický
Věk: 44
Stav: ženatý
Děti: 3 dcery
Profese: lékař – urolog
Pracovitě: urologická ambulance, oddělení všeobecné chirurgie, Nemocnice Na Homolce, Praha 5 Proč jste si vybral povolání lékaře?
To je poměrně těžká otázka, pokusím se ji zodpovědět zodpovědně. Když jsem po gymnáziu přemýšlel, jaký obor budu dále studovat, mé rozhodnutí zásadně ovlivnily dvě věci. Za prvé jsem chtěl vystudovat obor, který mě bude bavit (v té době to byly skoro všechny) a ve kterém budu mít uplatnění v praktickém životě a pocit, že dělám něco smysluplného. Smysluplných zaměstnání je jistě řada, ale u té medicíny je to zjevnější než v jiných oborech, i když zdaleka to není tak automatické, jak by se mohlo laikovi zdát. A druhá věc – to rozhodování jsem dělal za vlády minulého totalitního režimu, já měl v té době ideologicky jasno a medicína byla komunistickou ideologií relativně málo dotčena. Čím vás zaujala urologie?
Urologii jsem si vybral náhodou. Nebo ona mne. Původně jsem chtěl být psychiatrem, ale po škole jsem v té věci náhle znejistěl. Pak se objevila možnost pracovat na urologii kladenské nemocnice. Sice jsem moc nevěděl, o čem ta práce ve skutečnosti je, ale říkal jsem si, že to zkusím, a až se rozkoukám, třeba si najdu něco jiného. Nakonec jsem si však urologii nějak oblíbil a zůstal u ní dodnes. Někdy se kolegové i známí ptají proč urologie, někomu připadá poněkud odtažitá, říkají nám čůrologové… Ano, saháme pacientům do zadní části těla, často nás potřísní močí… Ono ale v každém oboru je něco a všude jde o to, pomáhat nemocným. Urologie je považována za tzv. malý obor, ale tak malá není. Urologové provádějí řadu velice náročných, mnohahodinových operací. Má přesah do řady dalších oborů. Do chirurgie – od té se odštěpila poměrně nedávno. Dříve byl obyčejně na chirurgii lékař, který se o něco více specializoval na nemoci močových cest, dnes je to povětšinou samostatné oddělení. Do interny – například nefrologie, endokrinologie. Náš zájem se zčásti překrývá se zájmy sexuologů, pohlavně přenosné choroby a choroby kůže genitálu léčíme my stejně jako dermatovenerologové. S gynekology máme společný zájem o pacientky s únikem moče a také oblast reprodukční medicíny. Dost je potřeba znát i o onkologii.
Na urologii se mi líbí její komplexnost. Je v ní místo i pro operativu i pro konzervativní léčbu. Zatímco chirurg často operuje pacienta s nádorem, který byl diagnostikován na interně, a po vyndání stehů už ho nevidí, protože ho dále léčí onkolog, my urologové můžeme pacienta sledovat od začátku do konce jeho problémů. Přebereme pacienta takříkajíc přímo z ulice, skoro všechna vyšetření jsme schopni si udělat sami, sami si stanovíme diagnózu, sami si nemocného odoperujeme a většinou máme na starosti i následnou péči a sledování. Jak dlouho se tomuto oboru již věnujete?
Od roku 1993, tedy 16 let. Převládají mezi vašimi pacienty muži, nebo ženy?
Muži. Urologii se někdy říká pánská gynekologie, ale není to úplně tak. Urolog pečuje o močové ústrojí, které je společné mužům i ženám. A pak ještě o mužské pohlavní orgány – tam je tedy ta analogie s gynekologem. Z mladší a střední věkové skupiny převažují ženy se záněty močových cest, s přibývajícím věkem přibývá pacientek s únikem moče, pánů s prostatickými potížemi a u obou pohlaví samozřejmě zhoubné nádory. Na ty trpí obecně muži o něco více, karcinom prostaty je jedno z nejrozšířenějších nádorových onemocnění. Mnoho mužů chodí na prohlídky preventivně, vedeni obavou právě z této nemoci. Jak často se setkáváte s pacienty, kteří mají problémy s hyperaktivním močovým měchýřem?
Každý den. Je to dosti běžné onemocnění a dosti běžná součást klientely každého urologa. Jaké jsou hlavní důvody těchto pacientů, že se nakonec odhodlají svěřit se se svým problémem lékaři?
Jednak to, že je problém obtěžuje, omezuje a rozhodnou se něco s tím dělat. Části pacientů ty potíže až tolik nevadí, přijdou se spíše ujistit, neskrývá-li se za jejich příznaky něco vážnějšího. Kdy by měl podle vás člověk již uvažovat o návštěvě lékaře v souvislosti se syndromem hyperaktivního močového měchýře?
Jak je uvedeno v předchozí odpovědi. Pokud má obavu, že by se za jeho obtížemi mohlo skrývat vážnější onemocnění, anebo cítí-li se častým močením obtěžován a omezován. Protože pokud někdo močí častěji, ale zvykl si na to, nevadí mu to a o léčbu nestojí, skutečně není důvod mu ji vnucovat. Jaký je váš názor na bezplatnou telefonní linku, kde mohou volající anonymně pokládat dotazy týkající se problémů s močovým měchýřem? Má smysl?
Proč ne. Osobně však mám pocit, že např. internetová poradna je dostačující a technicky jednodušší a praktičtější. Ostatně, urologů je v Česku dostatek a není takový problém pohovořit si s nějakým osobně. Do jaké míry ovlivňuje vaše povolání váš osobní život?
Snad nijak zásadně… Samozřejmě že když má například nějaký pacient pooperační komplikace, dělá si s tím člověk starosti a nedá se to prostě vypnout opuštěním nemocnice. Jinak doma nejsem prorokem. Víc než na mě dá žena na praktickou lékařku a na kamarádky. Kdy a jak relaxujete?
S dětmi na kole nebo na zahradě, sázením keřů, drobnými opravami domu, návštěvami ZOO, kterou máme nedaleko.  Máte nějaké zahraniční zkušenosti a můžete srovnat úroveň naší urologie s tou zahraniční?
Byl jsem na několika stážích v Belgii a v Německu. V Německu jsem dokonce krátký čas pracoval. Ukázalo se, že němčina je pro mě trochu problém, také to dojíždění… Brzo jsem to vzdal. A zkušenosti? Hlavní zkušenost je dosti banální. Pacienti jsou všude stejní a léčí se úplně stejně jako u nás. Naše generace vyrůstající za komunismu se pořád nemůže zbavit určitého komplexu ze Západu, a i když o tom stokrát čtete, stejně je úleva vidět, že oni to dělají stejně. Stejné léky, stejné přístroje, stejné operace. Nějaké rozdíly samozřejmě jsou. Z nemocnic tam neopadává omítka, fungují výtahy – to je nejviditelnější rozdíl, ale každý uzná, že ne snad až tolik zásadní. Určitě je rozdíl i v přístupu k pacientovi. Samozřejmě. Jsem přesvědčen, že i u nás je velká část lékařů a sester na pacienty milá a vstřícná. Samozřejmě i v Německu můžete narazit na arogantního lékaře či protivnou sestru, ale přece jen, u nás se to stále stává o něco častěji. V Německu je lépe postaráno o staré a hůře pohyblivé spoluobčany. Ošetřovatelky, ale i lékař praktický i lékař specialista – například urolog – za nimi běžně jezdí domů, třeba někam na samotu. Jaký je váš názor na preventivní programy?
Kupodivu, poněkud neortodoxní, řekl bych. Všude slyšíme a čteme – prevence, prevence, to je to nejlepší, té je potřeba více. Nikdo nezpochybňuje, že léčba počátečního stadia onemocnění je účinnější a levnější, ale v praxi je to trochu složitější. Nejde o nějakou vyhlášku, kterou by mělo vydat nějaké ministerstvo, že prevence se bude hradit. Pokud vím, ani dnes vás nejspíše nikdo neodmítne, požadujete-li preventivní prohlídku, většinou nic neplatíte a žádná vyhláška na to není potřeba. Ale možnosti prevence mají svoje limity. Preventivně se dají odhalit jen některé konkrétní choroby. Ostatní stěží. V praxi se běžně setkáváme s neurotiky, kteří trpí nadměrnou obavou o svoje zdraví a neustále žádají nějaká vyšetření. Těch se jim obyčejně dostane. Lékař většinou nemá důvod nevyhovět, navíc se sám bojí, aby něco nezanedbal. Ale nemusí to být vždy výhoda. V nemocnici přece jen existuje vyšší riziko nákazy od jiného nemocného pacienta, ke kterému by venku jinak nedošlo. Každá vyšetřovací metoda má svoje procento komplikací a falešně pozitivních nálezů… Kdy přesně jít k lékaři a kdy ne, to nečekejte, že vám tady poradím. Takový seznam příznaků neexistuje a existovat ani nemůže. Na to prostě musí stačit zdravý rozum. Chodit rok s krvavou močí není normální ani rozumné. Na druhou stranu, když sloužím na chirurgii a přicházejí dospělí lidé s různými drobnými úrazy (ale velmi drobnými), které nám doma obyčejně ošetřovala maminka (prodavačka v knihkupectví), tak se někdy divím – mnohdy mě až do té chvíle nenapadlo, že se s takovou věcí dá jít do nemocnice na pohotovost. Děkuji vám za rozhovor.
|
